Pozitivní příběhy pro těhotné
Tady zkopíruji příběhy žen, které mi svůj inspirativní příběh poslaly a dovolily je publikovat.
Dobrý den Jani,velmi mě zaujal Váš poslední FB příspěvek k šíření pozitivní energie nastávajícím maminkám. I já bych tímto ráda poslala těhulkám pozitivní energii a sdělila jim,jak jsem k těhotenství a porodu přistupovala já. (Neděste se, je to delší, nějak jsem se rozepsala. Pokud budete chtít použít jen část, nechám to na Vás. :-)) Před 4 lety jsem byla stejná,jako spousta jiných těhulek prvorodiček...dívala jsem se na internetu na porod a četla zkušenosti maminek s porody. Největší hloupost,co jsem mohla udělat :-). Všechny příspěvky mě děsily video porody byly horor. Byla jsem rozhodnutá, že rodím pouze císařským řezem. Prostě, ať ze mně to dítě vytáhnou jakýmkoli způsobem, hlavně ať to nevnímám.
V lednu 2016 jsem poprvé otěhotněla po 3 měsících snažení (už jsme byli s manželem 8 měsíců svoji) a rozhodli jsme se,že ,,tomu” necháme volný průběh a uvidíme. I přesto jsem byla velmi překvapená pozitivním těhotenským testem a upřímně i trochu vyděšená (vnitřně jsem se cítila divně). Když jsem novinu oznamovala manželovi,reagoval jako by nic. Nebyla to reakce, na kterou jsem se těšila. Za 5 týdnů mi to bylo jasné. Po 14-ti dnech v nemocnici se mi potvrdilo mimoděložní těhotenství. Musela jsem na odstranění pravého vejcovodu.To,co jsem si prožila během těch 14-ti dní,bych nikomu nepřála.Hlavně ten pocit prázdnoty byl hrozný. Manžel za mnou každý den jezdil,byli jsme v tom spolu. Byl skvělý, pozorný a obětavý. Co se mi však honilo hlavou bylo to,jestli mu vůbec někdy budu schopná dát miminko? Co,když to nepůjde? Doktoři mě sice utěšovali,že šance sice klesá, ale určitě né na polovinu, i když mám jen jeden vejcovod.Tělo je úžasné v tom,jak si umí pomoct. Dobře se to poslouchalo, horší bylo, tomu uvěřit. Řekli mi,že se můžeme o miminko začít snažit po ukončení 6-ti nedělí. Tak jsme tedy dali na jejich radu. V té době se kolem mně vyrojila spousta těhulek (kamarádek i kolegyň). Bylo to pro mě psychicky náročné období a já si v duchu říkala,aby za to své miminečko, byly vděčné. Né, každý má to štěstí. Ale taky jsem si říkala, že se nic neděje nadarmo a prostě to tak mělo být.Něco nám tím život chtěl ukázat. Moc jsem si přála, aby se nám brzy miminko podařilo.
Po dalších 3 měsících přišel další pozitivní těhotenský test...moje překvapení bylo neskutečné (teď jsem se cítila přešťastně),když jsem novinu říkala manželovi,byl nadšený a dojatý. Když nad tím zpětně přemýšlím,asi jsme oba potřebovali dostat od života ťafku,abychom přestali brát určité věci a situace jako samozřejmost. Největší strach z celého těhotenství jsem měla do okamžiku,než mi doktor potvrdil,že miminko tentokrát bydlí,kde má a vše vypadá skvěle. To jsem si opravdu oddechla a začla si uvědomovat,co se nám to s manželem vlastně povedlo za zázrak. A začla jsem být za ten dar vděčná.Chodila jsem dále do práce (mám kancelářskou práci-ne fyzicky náročnou) a říkala jsem,že pokud je vše v pořádku,tak to dobře dopadne,i když budu pracovat. Představa,že sedím doma a moc se zkoumám mě děsila.Navíc tak těhotenství rychleji utíkalo.Užila jsem si každý trimestr naplno. Samozřejmě, že první trimestr byl náročný.Nevyhnuly se mi těhotenské nevolnosti ani migrény.Můžu se vám jevit jako blázen,ale já za to všechno byla vděčná.Říkala jsem si totiž slova mého p.doktora,že pokud je mamince zle,jsme na dobré cestě :-).Vím,že dobře končí i těhotenství bezproblémová,ale tahle věta mi pomáhala. Třeba pomůže dalším maminkám/těhulkám. A pomáhal mi i fakt,že ve mně roste ten vymodlený človíček. Během I.trimestru jsem Vás kontaktovala s tím,že bych Vás ráda měla jako doprovod k porodu (spolu s manželem). Druhý trimestr,ten byl bombovní. Odezněly nevolnosti a já se cítila naprosto úžasně.Na UTZ ve 20.týdnu jsme zjistili,že je miminko zdravé a že to bude holčička.Vybrali jsme s manželem jméno Natálka. Od této chvíle jsem při každém možném okamžiku s Natálkou mluvila. Někdy v duchu,někdy nahlas.Její první kopnutí,byl pro mě hodně emotivní zážitek.Už jsem pomalu začala věřit,že je opravdu ve mně :-).Ke konci těhotenství,už jsem tomu věřila až moc :-)))). Během těhotenství jsem si nepřipouštěla žádné negativní myšlenky,nečetla žádné historky maminek o jejich porodu a hlavně se nedívala na žádné porody. Začala jsem více vnímat své tělo a sebe samu. Může se to jevit jako klišé. Ale tohle je holý fakt. Každá jsme jiná, každá snášíme bolest jinak, každá pro svůj klid a pohodu potřebujeme něco jiného. Proto je dobré vyhnout se děsivým příběhům, některé ve skutečnosti třeba tak děsivé nebyly. V těhotenství jsem přečetla knihu od skvělého autora Davida B. Chamberlaina-Pohled do mateřského lůna.Neskutečně krásně a čtivě popsán vznik života. Ke konci těhotenství jsem přečetla ještě knihu Hypnoporod od Marie F.Monganové,kterou vřele doporučuji všem. Také díky této knize jsem si uvědomila,že jsem žena a že tělo ženy je fyziologicky stavěné na těhotenství i porod samotný. Což jste mi i Vy na schůzkách potvrdila. Není důvod bát se dopředu. To nejdůležitější je, věřit sobě samé a svému miminku, že spolu krásně zvládnete těhotenství,které bude zakončeno hladkým průběhem porodu. Ve stejném duchu jsem promlouvala k Natálce. Od 36.tt jsem na Vaše doporučení i doporučení svého lékaře,začala cvičit s Aniballem. Cvičila jsem poctivě každý den večer cca 45-60 minut. Manžel čučel v obýváku na TV a já v ložnici trénovala na příchod Natálky.Pustila jsem si k tomu vždy relaxační hudbu a cvičila a zároveň mluvila s Natálkou, že je moje milovaná holčička a udělám všechno proto, aby byl pro ni porod, co nejjednodušší. Od 38.tt jsem začala balónek vytlačovat. Na konci těhotenství jsem vytlačila balónek o velikosti 31cm. To, ale nebylo podstatné. Podstatné bylo to, že jsem připravovala svaly pánevního dna, pro hladký, jednodušší a kratší porod nejen pro sebe, ale hlavně pro svou dceru. Cvičení s Aniballem mě připravilo na tlak,který budu u vytlačování Natálky cítit,dodalo mi sebedůvěru,že to zvládnu a ubralo na nervozitě z neznámého. Věděla jsem do čeho jdu. Samozřejmě pouze druhou dobu porodní - bez kontrakcí. Ty si nacvičit nemůžemeKe konci těhotenství jsme se spolu ještě sešly a doladily můj porodní plán (já tomu raději říkám přání). Naplánovat se k porodu nic nedá. Ale bylo fajn, mít svá přání sepsaná. Řekla jsem je i manželovi, aby věděl, jak reagovat v případě dotazů lékařského personálu. Vaše doporučení jsem si vzala k srdci a při porodu pomáhaly.
Přenášela jsem 8 dní - Natálce se u mě líbilo. Ale neděsila jsem se. Říkala jsem si, že prostě ještě potřebuje svůj čas. A jakmile bude chtít jít mezi nás, tak přijde. Dala si sice na čas, ale rozhodla se sama. Byla jsem ráda, že nemusí být nucena lékaři ,aby přišla na svět. Samozřejmě chápu, že se některým miminkům u maminky líbí tak, že je lékaři hold musí trošku popohnat. Ale, jak jsem psala výše, prostě to tak má být. Navíc, co si budeme povídat. Tak, jak se měla v bříšku, už se na světě mít nebude. All inclusive strava, teplo, relax ve vodě. My za to platíme velké prachy a bereme to jako dovču. Ona to měla automaticky. :-)
Když mi doma praskla plodová voda, manžel mi pomohl se obléci a zavolal Vám jaká je u nás situace. Kontrakce přicházely po 5-ti minutách. Protože jsem měla pozitivní test na streptokoka, řekla jste, ať se pomalu sbalíme a vyrazíme do porodnice. Nebudu říkat, že jsem nebyla tou silou kontrakcí zaskočená. To jsem byla. Ale psychicky jsem na ně byla připravená. Prodýchávala jsem je a soustředila se na to, že ta bolest stejně brzy skončí a budu mít u sebe ten vymodlený poklad. Nemůžu popsat, jak moc to bolí, protože jak jsem už napsala (každá jsme jiná a bolest vnímáme jinak). Kontrakce jsem neměla do bříška, ale do zad (bederní oblast). Do Fakultní nemocnice v Ostravně to máme z domu cca 20-30 minut jízdy autem. Vhledem k tomu, že mi praskla plodová voda ve 23:30, tak jsme na příjem dorazili v 00:00 hod. Nejezdily pomalu žádné auta a na křižovatkách nefungovaly semafory, takže super. :-) Už jsem se viděla ve sprše.:-) Příjem proběhl klasicky, natočení ozev miminka, zkontrolování síly kontrakcí, které se zkrátily na 3 minuty. Manžel byl se mnou a to bylo dobře, opravdu jsem neměla náladu si s nikým povídat a u toho příjmu se vás bohužel budou vyptávat, i když budete mít sepsány všechny papíry předem. Jen jsem ho pleskla do břicha řekla jsem: ,,Mluv". :-) Paní doktorka mě vyšetřila a říkala, ať se připravím, že to může trvat i 12 hodin,když jsem prvorodička. :-) Tato věta mi v těch kontrakcích moc nepřidala....snažte se ji přeslechnout. Ale můžu vám říct, že ten čas opravdu utíká. Po příjmu mě odvezli na porodní pokoj, kde jsem měla své soukromí a klid. A to jsem velmi vítala. Když jste dorazila Vy, všude jste pozhasínala a nechala zapnutou pouze lampičku s tlumeným světlem. Bylo to skvělé. Porodní asistentka situaci respektovala, pouze si rozsvítila, když přišla na kontrolu. V průběhu 6,5 hodin než přišla dcera na svět, jste mě masírovala, nahřívala mi hráz, pomáhala polohovat a plnila veškerá má přání. Byla jste perfektní. I díky Vám jsem se cítila v bezpečí a věděla jsem, že vše co se děje, je naprosto v pořádku. Myslím, že to pomohlo i manželovi, který byl díky Vaší přítomnosti v psychické pohodě a necítila jsem z něj žádný strach nebo stres. Naopak, cítila jsem, že mi důvěřuje. Tak, jak jsem si myslela, že strávím spoustu času ve sprše, tak naopak. Vůbec mi to nedělalo dobře a proležela jsem první dobu porodní převážně na lehátku na levém boku. Změna poloh mi moc nevyhovovala. Vy jste mě naprosto respektovala a pomáhala mi. Takže maminky...,když si budete myslet, že vám bude vyhovovat to nebo ono, v končeném důsledku to bude úplně něco jiného. Nefixujte se na to, že to chcete tak a tak. Dejte tomu volný průběh a vnímejte svoje tělo. Ono vás pokaždé navede. Myslím, že i druhorodičkám bude vyhovovat jiná poloha než u prvního porodu. Přece jen nerodíte v ten samý den, ale o nějaký ten pátek později. I tělo už má něco za sebou.V druhé době porodní jste mě navedla, jak prodýchávat, abych si ulevila od bolesti. Upozornila jste porodní asistentku na to, že jsem cvičila s Aniballem a že nejspíš nebude nutný nástřih. Byla jsem ráda, že to nemusím říkat já, že se o nic nemusím starat. Na to, jak jsem ukecaná, mi do povídání opravdu nebylo. Porodní asistentka tedy hráz pouze zkontrolovala a uznala, že je dostatečně pružná. Během vypuzovací fáze jsme zkusily polohu v sedě, která mi vyhovovala při cvičení s Aniballem. A myslela jsem si, že v ní přivedu na svět i Natálku. Ovšem mojí dceři nevyhovovala vůbec, takto se jí na svět přijít nechtělo. Tak jsme zkusily polohu v leže na levém boku. Po hodině vytlačování (vůbec jsem nevnímala, že je to tak dlouho - naopak se mi to zdálo, jako mžik) jste navrhla, abych zkusila zatlačit ve startovací poloze. Přece jen už mi trošičku sil ubylo a gravitace mi mohla pomoct. A díky tomuto nápadu přišla Natálka krásně na svět. Vůbec si neuvědomuji žádnou bolest. Pouze ty kontrakce do zad. Ale její příchod na svět vůbec nebolel. Sama jsem byla překvapená, když jste mi pak říkala, že šla ještě navíc na supermana (s ručičkou) napřed.Nejkrásnější okamžik, na který nikdy nezapomenu byl ten, kdy jste mi s porodní asistentkou vložily Natálku na hruď. Přála jsem si bonding (bez umytí a jakékoli jiné manipulace s Natálkou) a bylo to nádherné. Přála bych to všem maminkám. Vím, že některé to štěstí nemají a je mi to moc líto, ale důležité je, že mají svoje miminko. Mně byl tento bonus dopřán a vzpomínám na to strašně ráda. Dnes jsou lékaři vstřícní a v některých nemocnicích nechávají maminku bondovat i po císaři. Když né maminku tak doprovod. Takže pokud jdete na císař, nesmutněte a nechejte bondovat třeba tatínka. Můj muž na ten okamžik rád vzpomíná a to měl keců, že to chtít nebude.... Když uviděl ten uzlíček, všechno bylo jinak.
Po uplynutí dvou hodin po porodu, jste mi pomohla do sprchy a mezitím bondoval tatínek. Z čeho byly všechny ženy v naší rodině paf bylo, že jsem ještě na porodním sále byla schopná normálně sedět. Ano, neměla jsem vůbec žádný problém a věřím, že to bylo díky Aniballu.Ostatně to mi také potvrdil na kontrole po 6-ti nedělí můj doktor. Nechci, aby to vypadalo, že dělám Aniballu reklamu, to vůbec ne. Jen si myslím, že když máme v dnešní době možnost využít této zdravotnické pomůcky, abychom porod neprotrpěly, ale naopak si ho užily, tak je škoda toho nevyužít. Nenechte si do ničeho kecat od svého okolí. Dělejte co chcete vy sama. Vy máte na svět přivést dítě, ne ti ostatní, kterým se to akorát dobře kecá. Po porodu jsem nebyla nastřižená, natržená - nic. Neměla jsem problém s únikem moči, jakože některé maminky jej mají. Paní doktorka mi pouze třemi stehy zašila poškrábaní od Natálčiny ručičky. A sama říkala, že bez toho pravidelného cvičení s Aniballem bych tak hladce Natálku neporodila. Nebyla totiž žádný drobeček: 51 cm a 3800g, obvod hlavičky 34,5 + ručička.Chtěla jsem porodit zcela přirozeně bez jakékoli medikace a to se mi splnilo. Neříkám, že ke konci první doby porodní, jsem toho už neměla plné zuby, ale uvědomila jsem si, že i moje maminka byla schopná porodit bez medikace, tak proč bych to nemohla zvládnout já. Navíc jsem nechtěla žádný oblbovák, aby tím nebyla oblbnutá i moje dcera.
Když to shrnu....byl to nejkrásnější okamžik v mém životě. Během těhotenství jsem dělala vše pro to, aby měla Natálka co nejpříjemnější a nejjednodušší příchod na svět. Já tím pádem byla v psychické pohodě. A bonus byl ten, že to ulehčilo i mně. Nebojte se kontrakcí. Jsme ženy, my vydržíme opravdu hodně a ten krásný uzlíček stojí za to všechno. Začněte si věřit a psychicky se uklidněte. Jedná se o naprosto přirozenou věc pro tělo ženy. Dělejte prostě to, co cítíte, že vám i vašemu miminku udělá dobře. Osobně nikoho neodsuzuji za epidurál nebo rajský plyn. To, že jsem to nechtěla já, neznamená že to pro svůj klid nemůže chtít nějaká jiná maminka. Ale věřte mi, dáte to i bez toho.Za celou dobu porodu (ať první nebo druhá doba) mě nenapadlo, že by mělo být něco špatně
Když budete v klidu a né ve stresu, vše půjde mnohem více rychleji s hladkým průběhem. Ve stresu je člověk schopný zablokovat spoustu svalů a taky hlavu. No a miminku to taky moc nepomůže. Věřte i jemu, že to zvládne. Všem, které teď čekáte miminko moc gratuluji, opravdu je to ten největší zázrak a přeji vám stejně krásný zážitek z porodu, jako mám já. Dnes je Natálce 7 měsíců a já bych si klidně její příchod na svět zopakovala. Když jsem to řekla své mamince, tak mi řekla: ,,No to jo, ale asi bez těch bolestí, ne?" Já jsem jí na to řekla: ,,Že klidně i s těmi bolestmi" , protože k tomu prostě patří a bez jejich pomoci bych Natálku jen tak nevytlačila.Jestli se nám s manželem poštěstí a budeme čekat druhé miminko, budu k těhotenství přistupovat naprosto stejně. Věřit sobě i svému miminku.A budu opět kontaktovat Vás, protože jste byla prostě skvělá. Na mých nádherných vzpomínkách máte svůj podíl i Vy, takže ještě jednou děkuji moc.Lucka Borková
Dobry den Jani, poslu Vam tez svuj porodni pribeh -VBAC v Jihlavské porodnici..
Po nedobré zkušenosti z prvního indukovaneho porodu v pražském Podolí, který skončil bohužel sekcí, jsem se rozhodla přirozeně porodit svého druheho syna ve svém rodišti - v Jihlavě. Ač nad tím mnozí kroutili hlavou, vč. mé gynekoložky, nedala jsem si to vymluvit, byla jsem připravena dojet těch 120 km i s rozběhnutým porodem. Do porodnice jsme se jeli s manželem podívat někdy kolem 37 tt na předporodní UZV - kvůli velikosti a uložení miminka, pro předchozí porod sekcí a pro mou těh. cukrovku. Proti přirozenému porodu po sekci nikdo zde nic nenamítal, naopak mě v tom podpořili. Do Jihlavy jsem jela ještě několikrát do poradny, nikdy jsem nečekala a všichni byli moc milí. Vyplnila jsem již nějaké papíry a odevzdala svoje porodní přání, ke kterému neměl nikdo žádné připomínky. V den termínu nic nenasvědčovalo porodu, ale protože bylo vše v pořádku, nikdo mne netlačil do indukovaného porodu, což je v Praze po CŘ a při cukrovce standard. 4 dny poté jsem již od brzkého rána měla jemné kontrakce, které se postupně zkracovaly, kolem deváté ranní již byly po 4 min., po 2 hodinach ve vane cca v jednu odpoledne přicházely po 2 min. Po příjmu kolem druhé, kdy jsem si 20 min. poležela na monitoru, což mi tak příjemné už nebylo, se dokončilo nezbytné papírování, por. asistentka nás dovedla na porodní pokoj (vybrala jsem si s vanou). Pak se zeptala, zda si budu přát klystýr a když jsem ho odmítla, nijak se nad tím nepozastavovala, pouze s tím, že bez něj nebudu moct rodit do vody, pokud bych o to stála. Porodní vanu jsem měla v plánu použít pouze při I. době porodní, rodit do vody jsem se nejak necítila. Donesla nám teplý čaj a pak už nás nechala s manželem o samotě a my si připadali jak v hotelu. Pohodlná postel, v televizi pohadka, vlastne jsem si to náramně užívala. Kolem čtvrté odpolední po druhém nutném měření ozev a sprše jsem si vlezla do vany, protože už to docela bolelo a teplá voda mi pomáhala...moje zpivani pri vlnach bylo slyset az na chodbu. V půl sedmé jsem již byla dle PA zcela otevřená a nabídla dirupci. Mohla jsem si vybrat jakoukoliv polohu, na porodní posteli, na zemi, na čtyřech, ve stoje, na stoličce..porad me to tahlo na postel, pro moji divnou momentalni obavu, ze dite porodim a spadne mi na zem...Po několika změnách polohy a pritlaceni jsem si vybrala polohu na boku. I když jsem jiz tlačila pres hodinu, asistentka hlídala prenosnym pristrojem ozvy a podpořila mne v mém přání porodit úplně přirozeně, bez jakekoliv medikace, nástřihu u injekce na zavinovani delohy. Nevim, co zpusobilo, ze syn nesestupoval, mozna horsi rotace, nebo krátký pupecnik, kazdopadne jsem si docela makla. Tlacila jsem a hodne se snazila pri kontrakcich, mela jsem uz velky strach o syna, protoze to trvalo tak dlouho. V duchu mi probehlo, ze ho jinak budou chtit vytahnout klestemi a ze mu to prece nemuzu udelat a zabrala jsem z poslednich sil a syn vyklouzl cely na jedine zatlaceni. V pokoji již byla připravená i doktorka a pediatr s dětskou sestrou..bylo temer osm vecer a ja byla ta nejstastnejsi maminka pod sluncem. Nechali jsme dotepat pupečník, ktery byl natolik kratky, ze jsem mela maleho nejdrive jen na brise...vyčkali na placentu, synka neměřili ani nemyli. Během minutky mu udělali nutná vyšetření a hned byl zase u mne. Paní doktorka mi během minuty zašila 2 drobné prasklinky, az na otok k žádnému poranění hráze nedošlo. Všichni mi gratulovali, přišel mi podat ruku i dalsi slouzici doktor, pochválil mne, jak jsem to krásně zvládla a na sále panovala úžasná atmosféra.Na sále jsme si pobyli dvě hodinky, já si poté došla do sprchy se umýt. Kdyz nás přeložili na odd. šestinedělí, dostala jsem i v pokrocile nocni hodine čaj a jogurt s houskou, manžel mi pomohl vybalit věci a zůstal s námi do půlnoci na pokoji, sestřičky s tím neměly žádný problém. Trošku by se mohla zlepšit strava, dvakrát denně pečivo a k obědu knedlíky nic moc. Na pokoji jsem byla sama, až poslední noc jsem dostala společnost. Jako druhorodičku mne nechávali víc ladem, občas nabídli pomoc s miminkem, s kojením…a já byla tak spokojená. Bylo tam ticho a zadny stres, klid, tolik potrebny pro rodicku a jeji odpocinek. S odd.v Podoli nesrovnatelna pohoda. Laktace se mi rozjela během dvou dnů, malý byl skoro na porodní váze a další den ráno nás pustili domů, dokonce dřív, než 72 hodin po porodu. Jihlavskou porodnici můžu doporučit, ikdyz se nazory na ni pomerne dost lisi, přirozený porod je zde dle mojí zkušenosti opravdu možný a individuální přístup velmi potěšující. Možná jsem měla štěstí na personál, ale opravdu nikdo se nepozastavoval nad přáními z porodního plánu, vše splnili do posledního puntíku a ve všem mě podpořili. Nespěchali na mne a dali mi šanci to dotáhnout do úspěšného konce a za to děkuji. Co bych doporučila zenam chystajícím se do porodnice... Dobře se informovat ohledně průběhu porodu, možných zásazích a jejich možných důsledcích. Sepsat si porodní přání. Jít rodit s důvěrou ve své tělo, tesit se a nebat se. Lenka
Náš nádherný zážitek – narození Adélky Vše začalo rychle – plodová voda mi odtekla na lůžku během plánované kontroly v porodnici, 2 dny po termínu. Hned jsme šly na příjem. „Jsme v Krnově, voda teče, jdem na příjem.“ (15:09) Píšu své dule Zuzce, která je ale zrovna u jiného komplikovaného porodu.Se sestrou sepisujeme papíry. Manžel mezitím pobral věci z auta. Dochází mi, že se to už opravdu děje. Dneska porodím. „Točíme ozvy…Otevřená jsem na jeden volnější prst. Jsem zatím v poho, bolesti jsou, ale zvládám.“ (15:43) Jdeme na pokoj. „Prodýchávám, bolesti už jdou i do zad, ještě zvládám s úsměvem.“ (16:35) Dávám si ricinový nápoj, aby se porod víc rozběhl. „Vypito, jdem točit ozvy.“ (17:41) Nechci být na jednom místě, musím se projít, být na vzduchu. Jdeme s manželem na procházku kolem porodnice. „Jdem ven.“ (18:06) Procházíme se, co chvíli se chytím manžela kolem krku a prodýchávám, protancovávám kontrakce. Pomalu se vracíme zpět. „Zvracela jsem a bolesti co 2min., trvají 1,5-2min. Budu ráda, když přijede Jana.“ (19:14) O chvíli později volám sestru, že už to začíná brát rychlý spád. Porodní sál ještě není volný. Zavírám se do koupelny. Manžel volá záložní dule Janě, nejsem schopna souvisle déle mluvit. „Volali jsme Janě, přijede.“ (19:36) Kolem 20. hodiny se konečně dostáváme na sál. Nějakou chvíli jsem tam sama, manžel se převléká a já mám pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Popocházím po sále, každou kontrakci se snažím prodýchat, uvolnit, chytám se žebřin, beru si gymball, usedám do houpacího křesla, chvíli odpočívám. Přichází manžel a už i dula Jana. Musím se hýbat. Jdeme do sprchy. Klečím, svírám madlo, kývám se, prodýchávám a vokalizuju. Sáhni si dolů, už vidím vlásky. Jak? Nedosáhnu tam. Zkrátily se ti snad ruce? Ne. Cítím vlásky…fakt jsem je cítila! Opírám se o gymball a o manžela. Potřebuji neustálou blízkost svého muže. Měníme místo. Líbí se mi pelíšek připravený na žíněnce s polohovacími polštáři. Lehám na bok. Zkouším taky combitrek, ale není to ono, jsem na něm v napětí. Vracím se na žíněnku. Manžel neustále u mě. Jana o mě pečuje, nahřívá hráz. Několikrát za námi přišla i Zuzka, masíruje mi nohy. Pomáhají mi si uvědomit, co mám dělat. Všechno pouštěj dolů…Hlavička se dere ven, ale docela pomalu. Brání ji kousek nezaniknutého oteklého čípku, porodní asistentka musí prsty ten čípek přetáhnout kolem hlavičky, aby měla volnou cestu. Podařilo se, hlavička je venku. Z vedlejšího sálu slyším šílený křik, vysoký tón a slova „Nee, nechci, nemůžu, už neee“. Neruší mě to. Motivuje mě to. Já chci, můžu, dám to a Adélce pomůžu na svět. Ramínka se zasekly. Nějak to nejde. Měním polohu – na čtyři a zase se vracím zpátky na bok. Sáhni si na hlavičku. Držím ji v dlani. Teď musím vydržet, co to půjde, Adélce už musím pomoct ven. Vydám zbytky sil a podařilo se. 22:22. Snad na vteřinu ji na mě položili. „Tatínku, přestřihněte pupeční šňůru.“ Chtěla jsem ji nechat dotepat. Nicméně sestra s Adélkou odchází, tatínek za nimi. Rodím placentu. Nevím, co se děje. Za chvíli slyším pláč, ale nedochází mi, že to je moje dítě. Až Jana mě uklidnila, že Adélka už pláče, tak že už je to určitě v pořádku. A je. Přecházím na lůžko, maličká už je u mě. Jsme rodina. Bondujeme. Po 2 hodinkách odcházím do sprchy, velká úleva a očista, Adélku má manžel. Jsem absolutně bez poranění (bohudíky za Aniball!!!) Můžeme na příjem na novorozenecké oddělení. 3620 g, 51 cm, obvod hlavičky i hrudníčku 34 cm. Bereme si Adélku na pokoj. Manžel musí jít spát do kutlochu-šatny pro tatínky, je nás v pokoji plno. Noc byla pro mě probdělá. Neustále jsem musela koukat na naši nádhernou dcerunku a myslet na to, jak to je úžasné. Jsme na vlnách lásky, úžasu, zázraku zrození… Terezie
Rada sepisu nas fofr porod 23.8. 2016 me rano vzbudili bolesti. To budou poslicci. Do terminu mam preci jenom 3 tydny. Ve sprse se to rozjelo takovym stylem, ze nebylo pochyb. Je to tu. Volam Anicce, ze rodim. Bohuzel je zrovna u porodu. Volam Jane Čurdove. Bohuzel ma akutniho lekare. Do tretice vseho muze Jana Jarolimova z Tesina. V 7hod vyjíždíme z Ovy smer Krnov. V autě me stiha vlna za vlnou. Jana me pri kazde kontrakci uklidnuje a ukazuje, jak se uvolnit. V Krnove nas prijimaji v 8hod. Prijem je zdlouhavy pro me. V 8:40 prijde lekar a konstatuje, ze jsem zcela otevřena a vse drzi jen voda. Rychly presun na sal. PA se me pta, jak chci rodit. Ja ze v sede. Manzel s dulou se prevlekaji a me pri do sedu na zidli praska voda. Kontrakce uz jdou rychle za sebou. Prichazi manzel s dulou. Jana mi jeste nahriva hraz. Maleho uz citim v porodnich cestach. Tlacit nemusim. Jde sam. Za chvilku je venku a vita ho moje naruc v 9:16. Po dotepani se prestrihuje pupecnik. Ja se s Risou na sobe přesunuji na luzko. Kuze na kuzi se tulime pod dekou. Po pul hodce se prisava s mensi pomoci. Po dvou hodinách si ho prebira na holou hrud manzel a ja odchazim do sprchy. Ze salu jdu po svých :-). Na novorezeneckem ho meri a vazi. 3040g a 48cm. Porodila jsem bez medikace, zasahu a nebylo treba siti ani nastrihu. Porod byl uplne nádherný a překrásný. Dle mych prani. Hanka
Ahoj Jani, čtu tvou výzvu k příběhu o porodech... pokud by někdo chtěl číst moje zážitky z druhého porodu, posílám:
Každý porod je jiný a nelze se na něj na 100% připravit. To, jak být dobrými rodičkami a matkami, nás ve škole neučili. Ale co se dá podle mě naučit, je naslouchat svému tělu a pracovat s vlastní psychikou a připravit se také fyzicky a informačně. U druhého porodu mi to velmi pomohlo a ačkoli jsem se připravovala i u prvního, u druhého jsem to vzala poctivěji a nanovo. Bylo super s někým zkušenějším probrat obavy a správně je pojmenovat a naopak vyhledávat to pozitivní a brát porod jako výzvu. Přijmout ho jako ten pozitivní stres, ne negativní. Můj druhý porod byl super. Že byl dlouhý a bolel znovu tak jako ten první? Ano, ale to k tomu patří a kdo je připraven, není zaskočen. Vysnila jsem si, že druhý porod chci mít spontánně spuštěný a před termínem. Natolik jsem si to zasadila do hlavy a modlila se, že to tak skutečně bylo. Odehrál se 8 dní před termínem v pátek, kdy jsem s kontrakcemi z domu jela do porodnice a plodová voda mi praskla přímo v bráně nemocnice ve 14:55 V 15:00 nastupoval do služby můj pan doktor, který tam slouží jen velmi zřídka jednou za pár týdnů. To mě velmi povzbudilo a celou dobu jsem věřila, že vše dobře dopadne. Negativní myšlenky jsem nepřijímala nebo jsem je házela na manžela. Porodila jsem někdy večer, bez epiduralu, s minimem léků od bolesti, bez nástřihu a velkého poranění, s jedním stehem. Měli jsme bonding 2 hodiny a vše šlo krásně a hladce, pak i kojení. Není každý porod takový, můj první byl jiný, ale cítila jsem, že mi ten druhý jakoby spravil reputaci toho prvního, což působilo uzdravujícím dojmem. Štěpánka
Hezký den Jani,
už dlouho jsem Vám chtěla napsat poděkování, ale až Vaše výzva o hezké porodní příběhy mě nakopla, abych tak konečně učinila.
V dubnu jsem si k Vám přišla nechat zatejpovat těhotenský pupík, který se nekompromisně dral ven a docela bolel. Tehdy jsme si i povídaly o porodnicích a já projevila přání, jestli byste mě nemohla jako dula doprovázet k porodu. Bohužel byl Váš diář na září k prasknutí plný, ale doporučila jste mi Janu Prudilovou – dulu v zácviku.
Kontaktovala jsem ji a domluvily si schůzku. Moc jsem si s Janou rozuměla, pomohla mi ujasnit si některé věci o porodu, co bych tentokrát chtěla udělat jinak (již mám šestiletého syna) a co vlastně u prvního porodu bylo nedobře.Čas běžel, čtvrtého září jsme vyprovodili Samíka do první třídy a pátého září jsem ráno v šest vstala a najednou lup a už se ze mě valila voda. Hrozně mě to rozesmálo a se smíchem jsem budila manžela, že už je to tady :-). Zavolala jsem Janě a ta mi řekla, že je na cestě k porodu do Krnova, ale že pokud nemám kontrakce, ať ještě zůstanu doma, dokud se budu cítit bezpečně a že to možná za mnou ještě stihne. Pokud ne, sežene náhradu. Zavolali jsme babičku, ať se postará o Samíka a čekali jsme. Kolem osmé ráno jsme začala pociťovat kontrakce a protože první porod byl docela rychlý a bezbolestný, dostala jsem strach, ať pak nejedeme do porodnice moc pozdě.Rozjeli jsme se proto na Fifejdy. Výsledek mě moc nepotěšil, nebyla jsem skoro otevřená, ale už jsem tam musela zůstat, manžela poslali domů. Trošku mě to rozhodila, ale nakapala jsem si Bachovy esence a v hlavě si to srovnala, že to tak má být. Na pokoji, kde se mnou byly další tři maminky, jsem se ponořila do sebe a promlouvala jsem k miminku, že to určitě zvládneme a že už jsem připravená a jestli ono je, tak ať se do toho obuje a jdeme na to. Kolem oběda mi začaly silnější kontrakce, ale pořád to nebylo ještě to ono. Rozhodla jsem se, že tomu musím trošku pomoct, takže jsem začal hopsat na balónu a chodit po chodbě, sestřičky mě nabádaly, ať si jdou lehnout a odpočívat, že můžu rodit až v noci, nebo zítra, ale ne, cítila jsem, že i miminko je rozhodnuté, že už je správný čas. Protože byla porodnice neuvěřitelně plná a rodilo se jedno miminko za druhým, nebylo jenom tak dostat se na porodní sál :-) Ale povedlo se a já volala manželovi a dula Jana zase mě, že sehnala náhradu – dulu Janu Dudovou Toufarovou, která přijede kdykoliv si zavolám. Manžel přijel ve čtyři odpoledne a dula chviličku za ním. Kontrakce dostaly grády, ale já byla šťastná, cítila jsem, že za chvilku už uvidím a vezmu do nářučí našeho syna, na kterého jsme se všichni tři moc a moc těšili. Kontrakce jsem prodýchávala ve stoje, později s oporou manžela. Bylo mi tak dobře. Dula z povzdálí jemně radila a doporučovala, co nejlépe dělat. Porodní asistenka z porodnice měla tendence mě přemístit na porodní lehátko, ale já věděla, že tam nechci. Zkusila jsem se posadit do vaku, ale nebylo mi to příjemné, takže jsem poprosila o porodní židličku, s tím, že jsem i nadále stála a cítila, jak se prcek sesunuje níž a níž. Na stoličce už jsem si nahmatala mezi nohami vlasatou hlavičku. Ještě jedna kontrakce a v 17:47 spatřil světlo světa náš Bernie. Byla to rychlost. Přesunuli jsme se na vak, kde jsem měla malého na hrudi a čekali jsme, až mu dotepe pupečník. Po porodu placenty, která byla krásná, zdravá a hlavně celá, jsme se přesunuli na lůžko, kde jsme si užívali první společné chvilky i s tatínkem. Bernard si našel mojí bradavku a poprvé se přisál. Naše rodina se stala bohatší. Můj porod byl přenádherný, moc ráda na něho vzpomínám. I v nemocnici se dá porodit krásně, je třeba být připraven, mít sepsané porodní přání a vědět, že vše proběhne tak, jak má. Vše je v hlavě. Není víc, než být mámou. Děkuji Vám i mým dvěma dulám za úžasnou podporu a práci. Děkuji i porodní asistence v porodnici, že netlačila na pilu, vyšla mi ve všem vstříc a děkuji i panu doktorovi, který náš porod ani nestihnul :-) Markéta
